Jdi na obsah Jdi na menu
 


BLACKWATER RIVER

 

22.srpna

 Kamarád Lešek Janda z Vancouveru (původně z Prahy) se mne jednoho dne zeptal, zda bych s ním nejel na vodu. Vzhledem k tomu, že jsme spolu nikdy v kanoi neseděli, ani jeden z nás na řece už řadu let nebyl, kanadské vody jsme neznali a v Leškově kanoi nikdo na řece nejel, nebylo to rozhodnutí jednoduché.

 Ale nakonec jsme se domluvili, že provedeme zkušební jízdu. Vybrali jsme si říčku Nicola.

  

   Obrazek

Řeka Nicola teče suchým pásmem od městečka Merritt ve vnitrozemí Britské Kolumbie.

 Teče od východu na západ , protéká indiánskou reservací Lower Nicola a vlévá se po 50 kilometrech do řeky Thompson u obce Spences Bridge. Taková neškodná horní Lužnice, jak se zdálo.

Tak jsme se tam rozjeli. Cestou jsme  z auta viděli, že řeky Fraser, Thompson i Nicola měly vysoký stav vody.V Merrittu jsme složili lod i bagáž u řeky a já jsem zajel zaparkovat auto do města k benzince, aby bylo pod dohledem. Brali jsme věci poněkud na lehkou váhu a veškerou bagáž jsme měli jen tak volně loženou v papírových krabicích, jen spacáky, oblečení a fot’áky v nepromokavých pytlích na odpadky. Vyjeli jsme na říčku sotva 3 metry širokou. Řeka zvolna plynula meandry v lukách. Prostě pohoda. Libovali jsme si. Viděli jsme orly, bobra a jinou havět‘. Říkám, pohoda. Na modré obloze svítilo slunce. Pak se občas objevily peřeje, někdy dost divoké, že jsme nabírali do kanoe přes špičku vodu. Ale vždy jsme stačili zajet rychle do tišiny a vodu vylít.

 A pak se to stalo.

Vjeli jsme do úzké soutěsky, dlouhé asi půl kilometru. Půl kilometru dlouhá drsná peřej. Do lodi se nám valila jedna vlna za druhou a nebylo břehu, kam bychom mohli zajet a přistát, jen svislé skalní stěny. Už žádná pohoda. Marně jsme se snažili plechovkami vodu vracet do řeky, kam patřila a tak brzy nám z vody koukaly jen hlavy. A pak už jsme vypadli, či vypluli z kanoe. Drřel jsem pevně svůj plastový pytel, v němž byl mimo jiné i můj fotoaparát s několika objektivy. Závratnou rychlostí jsme byli unášeni proudem řeky peřejemi. Ztratil jsem přehled. Ale pak se objevil břeh a já se vyškrábal z vody. Pohodil jsem svůj pytel na bezpečné místo a škrábal se dál do srázu. Pak jsem prolezl plotem z ostnatého drátu a byl jsem na železniční trati. Utíkal jsem po trati směrem po proudu. Zaregistroval jsem, že je lešek v pořádku a běžel jsem dál, abych dohnal plovoucí věci. Doběhl jsem k mostu lesní cesty a viděl jsem, že se v v tišince v záhybu řeky zachytila kanoe i obě pádla, ale že ostatní věci plavou dál. Utíkal jsem, abych je dohonil a Lešek běžel za mnou. Po dalším kilometru běhu po pražcích se mi podařilo vylovit jeden pytel, lahvičku se saponátem na nádobí a jeden pomeranč. Lešek mne dohonil a tak jsme se o pomeranč rozdělili. Lešek už dál utíkat nemohl (nebyl ve svých čtyřiačtyřiceti letech příliš zdráv) a tak se se zachráněným pytlem vrátil zpět k lodi a já po trati běžel dál. Byl jsem o pár let mladší a zatím zdráv. Přes to, že trat‘ vedla celkem rovně a řeka se zas v širokém údolí klikatila v meandrech, viděl jsem, jak stan a jiné věci nenávratně mizí do dáli. Doběhl jsem už hodně daleko. Nemusím líčit, jak se asi po trati běhá. Nechtělo se mi tedy se vracet stejnou cestou. Už tu sakra přece někde musí být most a ta zatracená silnice do Merrittu.¨blíž k řece. Konečně! Po pěti kilometrech jsem doběhl k farmě, kde byl most, ale taky vlčák, který mne k mostu nechtěl pustit. Už jsem začal přemítat, zda mám řeku přeplavat anebo se po trati vrátit zpět, když se před domem někdo objevil a na mou pokornou žádost psa odvolal. Dopotácel jsem se k silnici, která naštěstí nebyla daleko a jal se stopovat. Třetí vozidlo, které jelo okolo mi zastavilo. Byl to pick-up ve kterém seděla indiánská rodinka a řídil ho chlapec, který zjevně ještě nedospěl věku potřebného k získání řidičského průkazu.  Neřešil jsem to, vylezl na korbu.  A jeli jsme. Cestou jsem se díval směrem k řece, abych zjistil, kde je asi ten most a lešek, ale nedošel jsem k žádnému závěru. Před vjezdem do městečka mladý řidič předal řízení svému otci a pokračovali jsme až k benzince.V  blízkosti benzinky jsem zaat’ukal na zadní okénko kabiny, aby mi zastavili, poděkoval jsem jim a seskočil. Pick-up odfrčel a já zjistil, že se nemohu postavit. Byl jsem v jakési nedůstojné poloze skrčence, s pokrčenými koleny a v hlubokém předklonu. Začal jsem se pohybovat pomalým kačením pochodem s hlavou takřka mezi koleny a trvalo hodnou chvíli, než se ze mne opět stal Homo Erectus. Bylo to však velmi bolestivé. Nezvyklý tělocbik při běhu po pražcích mi zničil svalstvo do mrtě. Nezničil-li je, pak z nich udělal zdroj pekelné bolesti při každém sebemenším pohybu. Musel jsem přejít poměrně značně frekventovanou čtyřproudovou silnici, což za daných okolností bylo takřka nad mé síly. Ale kdo by zvěstoval Leškovi, že my tady mrtvi ležíme jakož zákony kázaly nám? Myslel jsem na Meresjeva, hrdinu Sovětského Svazu a dokodrcal jsem se přes silnici k benzince. Musím říci, že jsem se pohyboval vysoce nedůstojným způsobem. Vlastně, ted‘ se mi vybavila vzpomínka na léto 1976, kdy jsem poprvé a naposledy učinil pokus ve vodním lyžování. Zřejmě jsem zaujmul podobnou polohu, protože mi bylo řečeno, že jsem lyžoval v „záchodovém posedu“.

 

 Když jsem parkoval auto u benzinky, sdělil jsem obsluze, domnívaje se bláhově, že ten den doplujem ve zdraví ke konci své plavby, přespíme ve stanu a pro auto se vrátím příštího dne. Obsluha tedy zajela autem do dílny u pumpy, aby bylo na noc v garáži.

Poděkoval jsem jim za ochotu a odjel hledat Leška. Kdesi jsem odbočil na boční cestu a po troše detektivní práce jsem našel další cestu, která mne zavedla k mostu. Tam jsem našel bagáž a rozvěšené svršky, ale Leška nikoliv. Několikrát jsem zatroubil a bránil jsem se zuby nehty myšlence, že i Lešek se vydal do města pro auto, nebo, že ho mazitím sežral medvěd. Naštěstí se Lešek brzy objevil a to i s kanoí, kterou vytáhl do příkrého svahu a pak přetáhl po několika marných pokusech přes plot z ostnatého drátu na trat‘.

 

Tak jsme všechno, co nám zbylo, naložili do auta, lod‘ přivázali na zahrádku mikrobusu a odjeli do Spences Bridge. Cestou jsme se dívali na řeku, zda neuvidíme něco ze svých ztracených věcí, ale marně. Vzhledem k tomu, že nám uplaval nejen stan, ale i nádobí a jídlo, zašli jsme si na večeři do bufetu a nocleh jsme obstarali v jednom z místních motelů. Poté, co klimatizace snížila pokojovou teplotu na přijatelnou hodnotu jsme usnuli jak dva špalky. Tedy usnul Lešek. Já jsem ještě hodnou chvíli zkoušel předstírat, že neslyším jeho příšerně hlasité chrápání, než se mi podařilo usnout. Druhž den jsme se vrátili couračkou přes Lillooet, Duffy Lake a Whistler domů do Vancouveru.

 Výsledkem našeho machrování bylo poznání, že musíme mít bagáž do posledního stanového kolíku v nepromokavých pytlích a jinou lod‘ a že musíme mít záchranné vesty.

 EXPEDICE BLACKWATER

Lešek mne seznámil se svým známým Billem a jeho kamarádem Frankem. Na několika schůzkách jsme vypracovali plán. Rozhodli jsme se, že pojedeme řeku Blackwater River, známou též podle jména West Road River.

 Jméno Blackwater je odvozeno od zdánlivé tmavé barvy vody tekoucí přes čedičové kameny. Název West Road River je odvozen od faktu, že v roce 1793 podle ní jel Sir Alexander Mackenzie, když hledal schůdnou cestu k pobřeží Tichého oceánu. Jel se svou družinou po indiánské obchodní stezce. Ke svému cíli, k vodám Tichého oceánu dorazil 20.července 1793, načež se stejnou cestou vrátil.

 Bill byl učitel matematiky na střední škole a Frank bankéř. Zatímco já jsem měl na starosti opatřit proviant a lékárničku pro první pomoc a pak též dopravu, Frank sháněl informace o řece. Nebylo to snadné, nebot‘ řeku, jíž jsme měli na programu mnoho lidí nesjelo. Z těch mála se Frankovi podařilo objevit apřevzít jejich zkušenosti bylo pramálo.  A něco jak tištěná kilometráž neexistovalo. Stejně řeka se mění rok od roku a tak všechny shromážděné informace byly pouzejakýmsi chatrným vodítkem. Řeka pramení na východním úpatí pobřežních hor cca 700 km severně vzdušnou od vancouveru a teče východním směrempřes 4 jezera a vlévá se u města Quesnel do řeky Fraser.

 Tak naše informace obsahovaly mapy v měřítku 1:50 000, poměrně čerstvé informace Ministerstva životního prostředí o stavu a průtoku vody a kusé informace od několika lidí, kteří v době nedávné či dávnější řeku sjeli.

  Obrazek

 

zleva já, Lešek a Bill

 

 

Vyjeli jsme tedy v pátek odpoledne, tuším 1. srpna  mým mikrobusem, se dvěma laminátovými kanoemi upevněnými na střešní zahrádce. Jeli jsme z Vancouveru na východ po dálnici do městečka Hope a pak dál na sever po transkanadské magistrále (Transcanada Highway # 1) kaňonem řeky Fraser a pak podél řeky Thompson doměstečka Cache Creek a pokračovali po silnici číslo 97 (Cariboo Highway) přes Clinton dál na sever. Před obcí Lac La Hache jsme odbořili na silničku vedoucí k ranči Chubb Lake Ranch k rodině Bauche. Byli to mí staří známí, ohlásil jsem se jim předem telefonem a vezl jsem jim dárkem balík čerstvých krevet.  

 Obrazek

 

Zleva Bill, Gus Bauche, já a Lešek na ranči Chubb Lake Ranch

 

Na ranči jsme za velké bouřky přespali ve stanech a druhý den pokračovali po Cariboo Highway severně přes městečko Williams Lake do města Quesnel. Tam jsme pojedli oběd, nakoupili poslední nezbytnosti a ohlásili na policejní stanici kam a na jak dlouho do divočiny jedeme. A odjeli jsme severozápadním směrem po prašné, ale dobré štěrkové silnici asi 125 km k jezeru Pelican Lake. Zhruba 800 km od domova.

 

Utábořili jsme se poblíž břehu jezera.

 

Neděle 3. srpna

V nedděli dopoledne  pro nás mělo přiletět sjednané letadlo. Kolem desáté dopoledne jsme tedy začali nosit věci na pláž, když tu nám nad hlavami zaburácelo letadlo. Hydropláspolečnosti Vanderhoof Flying Services. Nastala mírná panika a já odjel autem na asi 2 km vzdálená ranch, kde jsem požádal, zda tam mohu auto na dva týdny zaparkovat. Paní domu mi řekla, kde zaparkovat a pak mne svým autečm ještě odvezla zpět k letadlu. První letěli Bill a Frank, jedna kanoe a půl bagáže. Kanoe byla pevně přivázána k pontonu.. Letěli jsme totiž dalších 125 km na západ. Aso po dvou hodinách se pilot vrátil pro nás zbylé dva. Pilot byl příjemný a na naši žádost letěl podle trasy řeky, abychom si řeku mohlo trochu prohlédnout. Ovšem to, co z výšky vypadalo jako nevinné peřeje, ve skutečnosti byly drsné partie, jak se později ukázalo. Poslední úsek, vlastně přítok řeky, potok Ulgako, nebyl pro vrbičky z letadla vůbec vidět. Přistáli jsme na severozápadním cípu jezera Eliguk, zaplatili pilotovi předem dojednanou částku, poděkovali mu a on odletěl.

 Obrazek

 Obrazek

 

Obrazek

Obrazek

Utábořili jsme se na břehu jezera. Nalézali jsme se na návrší asi 1 000 metrů nad mořem. Jen na jih od nás byla osamělá vyhaslá sopka, Farr Mountain a na západ pobřežní hory Coast Mountains. Všude kolem nás byl čedič. A s pějkně ostrými hranami.

Ten nedělní večer jsme strávili rybařením na jezeře, chytali jsme asi kilové pstruhy

 Obrazek

Eliguk Lake

Pondělí 4. srpna¨¨

 

Ráno jsme si všichni vyšli na túru k asi 3 km vzdálenému jezeru Basalt Lake, česky Čedičové jezero.

 Obrazek

 Obrazek

Nad jezerem je vysoká kolmá čedičová stěna, která se během věků rozpadá do jezera. Seděli jsme na ní přr hodin a chytali pstruhy. Lešek měl s sebou kulovnici pro případ, že bychom se dostali do problému s medvědem. Ovšem, podnikali jsme vše pro to, abychom se z žádným nesetkali. Potraviny jsme na noc zavěšovali na lano vysoko mezi dva stromy, zbytky jídla, včetně rybích kostí, jsme pálili v ohni. Taktéž, pokud jsme dělali jídlo z konzervy, prázdnou plechovku jsme v ohni vypálili a pak splácnutou uložili do pytle na odpadky, který jsme celou cestu vezli s sebou. (Po skončení expedice jsme pak pytel uložili do nejbližří nádoby pro odpadky. Takových je tu kolem silnic dost, aby turisti měli kam odpadky dávat.)

Než jsme šli spát, povinně jsme kolem tábora čůrali.

 

Cestou zpět k jezeru Eliguk jsme viděli pár tetřevů, ovšem na ty byla kulovnice poněkud nejapnou zbraní. Lešek byl ovšem vybaven, jako zálohu s sebou měl praka tak se mu podařilo jednoho tetřeva ulovit. Měli jsme ho k večeři po pstruzích, jako další chod. Taky jsem cestou nasbíral pár křemenáčů a máselníků a dal jsem je do svých pstruhů jako nádivku. Měli jsme s sebou takový malý skládací gril ze silného drátu, který jsme vždy postavili nad oheň. Pstruhy jsem vždy zbavil hlavy, vykuchal, okořenil a zabalené v alobalu pekl na grilu. Část hub jsem usmažil na pánvi a nabídl je kolem. Bill a Frank jako praví Kanad’ané zdvořile odmítli. Báli se, že se otráví. Když pak zjistili že Leškovi i mně je druhý den a třetí den dobře a nejevíme známky otravy, zkusili příště houby taky a moc jim chutnaly. V noci trochu mrzlo.

 

Úterý 5. srpna

 

Ráno jsme sbalili tábor a odpádlovali na východní konec jezera Eliguk,,  kde z jezera vytéká potok Ulgako. Podle všech dostupných informací nebyl splavný a tak se mělo 2,5 km přenášet po stezce až k jezeru Goose Lake, neboli Husí jezero. Prohlédli jsme si začátek potoka a zdálo se nám všem, že je v potoce dostatek vody aspoň k tomu, abychom naložené kanoe splavili do Husího jezera. Vrbičky na obou březích sice tvořily jakýsi zelený tunel, ale zdálo se nám snazší lodě splavit, než všechno na takovou dálku nosit. Šel jsem potokem první a mačetou prosekával cestu.

 ObrazekUglako CreekObrazek

Obrazek

Ti ostatní šli za mnou a manévrovali obě lodě úzkým potokem. Tak jsme se pomalu brodili potokom a občas se nám podařilo nasednout a pár krátkých a vzácných úseků pádlovat. Pak se ovšrm potok rozlil do šířky a tím ztratil hloubku, řekl bych, že nastala hypovolemie potoka, a my vlekli naložené kanoe přes šutry. 

Obrazek

Bill A Frank to vzdali, tak jsem prosekal průchod k pobřežní stezce a oni začali věci nosit. Lešek a já jsme se rozhodli štreku dobrodit až do hořkého konce. Nevím, který z obou způsobů byl méně vyčerpávající. Takže nakonec jsme všichni čtyři zvládli ty necelé kilometry za šest hodin. Posléze jsme přepádlovali rákosím zarostlé Husí jezero a pokračovali dál po potoce Ulgako, který byl asi dva metry široký, ale splavný. Dopluli jsme tak až k soutoku s říčkou Blackwater, která přitékala z jihu a byla taky jen dva metry široká. Byli jsme značně unaveni a marně hledali vhodné místo k táboření. Všude byly samé bažiny a mokřady. Konečně se řeka přiblížila k lesu. Byl na pravém břehu a o něco výš nad řekou než mokřady a my našli místo, které jakž-takž vyhovovalo pro přenocování.

 

Středa 6. srpna

 

Ráno jsme projeli okolo prázdné chaty, kde byl můstek tak nízký, že jsme lodě museli vytáhnout z vody a přenést. K polednímu jsme dojeli k usSedlosti indiánské rodiny Alexis. Zrovna tam někdo přijel na motorce vypůjčit si od nich dva koně. Byl to průvodce lovců, který se mimo loveckou sezonu živí tím, že  za poplatek vozí turisty po divočině. Pojedli jsme v okolí oběd, - nějakou konservu, sušenky a směs ořechů, hrozinek, sušeného ovoce a čokoládových kousků, zvanou “gorp”. Po obědě jsme dojeli k dalšímu můstku a Bill s Frankem se dali do muškaření. Lešek a já jsme se dali na prohlídku okolní krajiny. Přihrčel motocykl a na něm mladý Victor Alexis z předchozí usedlosti, tak jsme dali řeč. K večeru jsme dojeli k prvnímu vodopádu. Na levém břehu vedla souběžně s řekou lesní cesta a u ní jsme se utábořili. A tu, kde se vzala, tu se vzala, lesní víla na koni. Jmenovala se Wanda Simpsonová a bylo jí osmnáct. Zvali jsme ji na kafe, ale ona, že se staví na zpáteční cestě. Tak jsme vařili večeři, když kde nic, tu nic, objevil se mladý muž na motocyklu. Jmenoval se Audie Murphy a bylo mu čtyřiadvacet. Byl to cowboy z nedalekého ranče, odkud byla i Wanda. Za cowboyem na motocyklu seděl rančerův osmiletý syn John. Audie se na kafe pozvat dal. . Dali jsme řeč. Zanedlouho, no úplnej Václavák, přijel z opačné strany terénní pick-up a z něho vylezl rančer Barry Rempel, majitel onoho nedalekého ranče, otec malého Johna, strýc Wandy a zaměstnavatel cowboye Audieho v jedné osobě. Na kafe se pozvat dal. Vracel se z nákupu ze vzdáleného městečka vanderhoof a měl za sebou osm hodin jízdy nesnadným terénem. Vezl s sebou cukr, mouku, pivo, cigarety a jiné zásoby pro domácnost. A taky láhev whisky. Tu dal kolovat. Po nějaké době se opět na své zpáteční cestě domů objevila Wanda. To už byl v našem táboře přímo dav, vezmeme-li v úvahu, že jsme byli uprostřed divočiny pár set kilometrů od civilizace. Audie se po čase rozloučil, ale brzy byl zpět, nebot’ ho vyslala Diana, paní domu, aby přihnal rodinu na večeři. Když jsme se loučili, slíbili jsme, že se ráno stavíme na kafe.

  

Čtvrtek 7. srpna 1982

  

V šest ráno se spustil liják a trval až do deseti dopoledne, takže jsme do té doby ze stanů nevystrčili nosy.

Obrazek

Po snídani jsem šel s leškem prosekat stezku pod vodopády.a pak jsme začali balit a odnášet bagáž a lodě pod vodopád k řece. Náš odjezd byl tedy značně opožděn. Ze začátku bylo několik těžších úsekůObrazek

a pak klidná voda, kdy se řeka kroutila loukami v meandrech.

 

Minuli jsme dočasně opuštěný ranč a pak jsme navštívili pana Adamse v jeho chatě. Il celý život v New Yorku a na stáří se odstěhoval sem do divočiny. A pak už jsme dojeli k ranči Rempelových. Malý John už jezdil po břehu na minimotorce a vyhlížel nás. Dorazili jsme teprve ve tři odpoledne.

Obrazek

zleva:

Bill, Diana, Barry, Frank,Wanda, Lešek

na bobku sedí vlevo cowboy Audie Murphy

Seděli jsme všichni ve velké kuchyni kolem kulatého stolu, pili kávu s čerstvou hustou smetanou a jedli výborné sušené hovězí, zvané „beef jerky“. A taky chleba, který Wanda právě upekla. Teprve hodně později jsem pochopil, jak vítaná je každá návštěva na takové samotě. Rempelovi se živili chovem dobytka, který prodávali na aukcích ve Vanderhoofu. Maminka Diany byla Češka, ale Diana česky neuměla. Wanda byla Dianina neteř z městečka Terrace. Po maturitě se rozhodla žít a pracovat nějaký čas u své tety na ranči. Koupili jsme tři bochníky právě upečeného chleba, kýtu z čerstvě zabitého jehněte a pár hlávek salátu. A jeli jsme po řece dál. K večeru jsme se utábořili na pěkném místě a sušili jsme jednu kanoi abychom mohli zalaminátovat menší díru v lodi. K večeři jsem dělal jehněčí bifteky, měl jsem s sebou různá koření a bifteky jsem příliš dlouho negriloval, aby byly št’avnaté. Byly vynikající a k tomu jsme jedli chléb a salát. Po soumraku se od východu objevil motocykl a na něm Audie Murphy. Vracel se z turistické chatu Blackwater Lodge a tak se zastavil na kafe. Na pár hodin. Na mou žádost vytáhl z pouzdra revolver, Colt Magnum 45. Vybral z bubínku náboje a nechal zbraň kolovat. Byl to takový menší kanos s ráží asi 11 mm. Audie nám sdělil, že v Blackwater lodge avizoval náš brzký příjezd, takže nás tam očekávali. Nechávali si nás kolovat.

 

Pátek 8. srpna

 Obrazek

Ráno Lešek dokončil opravu kanoe a vyjeli jsme. Na řece bylo několik obtížných úseků a pak sme se dokonce museli dlouhý kus mezi kameny brodit k dalším vodopádům. Tam bylo nutno prosekat podrostem stezku k lesní cestě a pak dva kilometry přenášet. Nenávidím přenášení lodí.

Obrazek

Obrazek

Když jsme konečně dali lodě na vodu, dojeli jsme lukami v meandrech takové Nežárky

 až do jezera Tsacha Lake. Hned na začátku jezera na levém břehu stála Blackwater Lodge. Lodge v tomto smyslu je taková prostá ubytovna, řada pokojů pro hosty, pokoje pro personál, velká budova, kde byla kuchyň a jídelna, chata-sauna, chata-udírna ryb a molo pro uvazování motorových člunů a letadel s plováky. Hosté, většinou Američané tam létali svými malými letadly, tam měli ubytování, tři teplá jídla denně, použití motorových člunů včetně benzinu a použití udírny za 75 kanadských dolarů denně, což i tenkrát byla láce. Dorazili jsme tam navečer. Hosté již byli po večeři. Personál nás přivítal srdečně. Byl to správce, jeho žena a děti a jedna pomocná síla.

Obrazek

Obrazek

Lešek, já a Bill s osazenstvem Blackwater Lodge

Personál se cele věnoval nám. Popíjeli jsme litry kávy a k tomu jsme dostali dort. Udělali jsme fotky a odpluli na radu správce asi 2 km po jezeře na východ na opačný břeh na písčitou špičku. Tam jsme se utábořili. Foukal dost silný vítr, tak jsme stany museli pořádně zajistit.  Vykoupali jsme se v jezeře a k večeři byli zas jehněčí bifteky s hlávkovým salátem. Seděli jsme kolem ohně na pláži a lešek si postěžoval, že ještě nikdy neviděl polární záři. (Já jsem do té doby viděl polární záž dvakrát, poprvé severně od Prahy u obce Svrkyně v létě 1958 a podruhé když jsem já a žena  v roce 1972 přenocovali na vancouverské pláži, a po roce 1982 pak ještě mnohokrát)

A tak vzápětí někdo z nás povídá Leškovi, že chce-li vidět polární záři, at’ se podívá nad sebe. To byla krása ! Až nás z toho začlo bolet za krkem a my si lehli a dívali se na tu panoramatickou přírodní podívanou.

Obrazek

Po dvou hodinách šel Lešek spát naprosto spokojen.

 

 

Sobota 9. srpna

 

Po snídani jsme vyrazili po jezeře dál na vychod. Bylo nezvykle brzo, sedm hodin ráno. Od východu foukal silný vítr a tak jsme dost dřeli, než jsme se dostali k Mackenzie Lodge na pravém břehu jezera. Patřila stejnému Američanovi jako Blackwater Lodge. U břehu bylo opět molo pro motorové čluny a hydroplány a kousek od lodge byla štěrková přistávací dráha pro malá letadla vybavená podvozkem. Správce měl u mola svůj vlastní hydroplán. Na reklamní brožuře byly uvedeny všechny patřičné údaje pro piloty, aby tam zákazníci v malých letadlech trefili.

Když jsme tam dorazili, byl bohužel přítomen americký majitel, protože tam filmová společnost natáčela televizní reklamu pro tento podnik. Ačkoliv právě začínala v jídelně snídaně, správcová nás mohla pohostit pouze obligátní kávou. Potom nás provedla kolem a viděli jsme, jak je poháběno chlazení lednic a mrazáků. Místo elektromotorů poháněly kompresory miniaturní vodní kola v ústí potoka.

  Jeli jsme pak proti větru dál na východní konec jezera Tsacha, kde byl dalčí vodopád.

Přenášeli jsme po dost krkolomné stezce a pak zas kousek pádlovali. A pak zas nosili bagáž, sjížděli na prázdných lodích, koníčkování a přenášení. Dost dřina, ten den. Ale pak zas jízda četnými krásnými peřejemi, které nám vynahradily tu předešlou námahu. Obrazek

Na noc jsme se utábořili na výběžku nad řekou, prosluněném celodenním slunečním svitem. Noc byla velice teplá.

 

Neděle 10. srpna

 

Ráno Lešek zalepil další menší díru v lodi a jelo se dál.

 Po další příjemné plavbě jsme dojeli k nádherným vodopádům, asi 5 metrů vysokým. Kousek před nimi nás předjeli tři indiánští kluci ve velké duši z traktoru. Ják náhle se objevili, tak rychle zas se ztratili.

  Obrazek

 Obrazek

Po přenesení všech krámů pod vodopád pánové rybařili a já jsem si dal v trávě dvacet. Dnes ovšem nebyl nějak den na pstruhy, nechytli žádného, jen několik ryb zvaných “squawfish” (Ptychocheilus oregonensis) Tuto rybu ovšem žádný Kanadän nejí.

 Obrazek

Squawfish

 

Dojeli jsme pak na další jezero, Upper Euchiniko a utábpřili se ve vysoké trávě na levém břehu. K  večeři byla mimo jiné I polévka ze squawfish, která všem chutnala a též čerstvé borůvky, které nasbíral Frank. Často jsem dělal jako příkrm indiánskou chlebovou placku “bannock”. Edith mi doma připravila směs. Já přidal jen vodu a opékal jsem to na pánvi. Také jsem od ní měl směs na lívance, které jsem pak dělal jako moučník.

 

Často jsme cestou pojídali výše zmíněný “gorp” na zahnání hladu a získání čerstvé energie. Někdy ten den nám nad hlavami přeletěl západním směrem hydroplán s kanoí na pontonu, což značilo, že pár dní po nás pojede trasu další parta.

Obrazek

 

Pondělí 11. srpna

Ráno Bill a Frank vstali časně a šli na borůvky, viděli párek jelenců. Lešek a já jsme si přispali.

Pak jsme jeli řetězcem Euchiniko jezer, spojených kratšími úseky řeky..

Obrazek

 

Tam jsme někde potkali mladý pár pěších turistů. Šlapali pěšky z městeška Quesnel po stopách Alexandra Mackenzieho podle řeky Blackwater, přes vysoké pobřezní vody až do městečka Bela Coola, které leží naq konci dlouhého fjordu Burke Channel. Šlapali celkem asi 450 km.

Na posledním jezeře, Lower Euchiniko, se zvedl od západu vítr. Udělali jsme si z velných plastových pytlů na odpadky provisirbí plachty a jeli jsme bez námahy celou délku jezera. Dojeli jsme k ranči  na levém břehu jezera, který vlastnili Ted a Joan Williamsovi. Nechovají dobytek. Ted v lovecké sezoně doprovází zahraniční lovce a tím se živí.  Když jsme dorazili, sekal zrovna někde louku na seno. Vzhledem k odlehlosti od civilizace a tím k větším potížím v obstarávání zásob, včetně pohonných hmot, nepoužíval traktor, ale sekačku taženou koňmi. Místo krav mají kozy a tak mají svoje mléko, máslo a sýry. Joan nás pozvala dovnitř a nabídla nám limonádu a sušenky. Vzhledem k tomu, že nám docházely některé zásoby, prodala nám cukr, tabák a papírky.  Poradila nám, že na noc můžeme tábořitna jejich louce asi kilometr po proudu od výtoku z jezera, kde je přístřešek, ohniště a zásoby suchého dřeva na oheň.  Poděkovali jsme, rozloučili se a odpluli.

 Jenže Frank nechtěl za žádnou cenu čekat až k tábořišti dorazíme a tak jsme brzy vytáhli lodě na levý břeh v nanejvýš nevýhodném místě v zalesněné muldě.  Nikde nebyl rovný plácek pro stany, všude malé listnaté stromky a svah. Celou noc jsem ve stanu klouzal po svahu..  A navíc pak v noci přišel silný liják. Muldou se hnal příval vody a dostal se tak do stanu. K čertu s Frankem.

 

Úterý 12.srpna

 

 Ráno po snídani jsme se pomalu flákali po řece a stejně už za deset minut jsme byli u toho doporučeného tábořiště. K čertu s Frankem ! To dopoledne jsme hodně rybařili. Lešek a já jsme chytali na třpytky, zatímco Bill a Frank muškařili. Chytil jsem za hodinu asi deset pstruhů. Obrazek

obvyklý oběd

Někdy po obědě Frank prohlásil, že bychom se měli utábořit. Vždycky třicet vteřin poté, co ho přestalo bavit chytat ryby, nutil ostatní k něčemu. Bud’, aby se okamžitě jelo dál, nebo aby se okamžitě tábořilo. Měl jsem někdy chut’ mu rozbít hlavu.

 Takže ted’ Frank složil prut, vylezl na břeh ve velmi nepříhodném místě a zeptal se, zda se mi to místo jeví jako k táboření vhodné. Odvětil jsem záporně, yak se šel zeptat Leška. Ten řekl, že moc rybaříme a málo jedeme a takhle nikam nedojedeme. A že před námi je zas jezero a že bychom tedy měli využít silného západního větru na cestu jezerem. Odjeli jsme tedy řekou až na jezero Kluskoil Lake. Opět jsme nasadili plachty a frčeli. Na konci jezera byl vodopád Chinee a na levém břehu primitívní tábořiště. A taky pensista Don Farrell, který se na stará kolena usadil ve své chajdě poblíž. Už o nás věděl, neb  nás Ted Williams avizoval vysílačkou. Nechávali si nás kolovat. Don nás přišel přivítat a oznámil nám, že táborníci, kteří právě odjeli, stačili spálit v táboře hromady suchého dřeva. Tak po vyložení bagáže Bill a já jsme zajeli na druhou stranu jezera a přivezli v kanoi spoustu suchého dřeva. Mezitím zbylý táborník, který tam se svou ženou trávil celou svou dovolenou,, nastartoval svou motorovou pilu a porazila na kusy rozřezal dvě soušky. Povečeřeli jsme pstruhy a šli spát.

 

 Středa 13,srpna

Ráno jsme zbytky polyesterové pryskyřice poopravili díry v lodi a přenášeli jsme všechno pod vodopády Chinee. Projížděli jsme pak mnohými krásnými peřejemi. Obrazek

Někde jsme se zas ale museli brodit.

Pak jsme přijeli k pětu stupním, které si nikdo z nás netroufal sjet. Tak jsme zas přenášeli, Frank neuroticky, Lešek a já ležérně. Oba jsme při tomto přenášení věnovali hodně času konsumací lesního ovoce, borůvek, rybízu, malin, jahod a angreštu.

 Později jsme málem rozsekali lod’ na kousky. Projížděli jsme peřejemi, kde bylo nutno objíždět balvany veliké jak půl pokoje. Stálo nás to hodně sil. A v jednom okamžiku jsme nestačili lod’ správně nasměrovat. Kanoe byla najednou napříč průrvou mezi dvěma ohromnými kameny.

Mezi nimi se valila všechna voda řeky. Nedařilo se nám lod poposunout, bychom průrvou propluli.  Nezbylo, než abychom z lodi vystoupili a tu pak nějak nasměrovali. Vyskočil jsem z lodi na balvan, ale uklouzl jsem a už jsem byl v tom varu. Už jsem v duchu viděl, jak se kanoe tlakem vody vejpůl rozlomí a budu lovit nejen bagáž, ale i Leška. Držel jsem vší silou lod’ a Leškovi se podařilo z ní vylézt. Pak jsme lod’ srovnali přídí do průrvy a koníčkováním promanévrovali úskalím. Byl jsem samozřejmě oblečen v jeanách a košili a měl jsem plovací vestu. Byl jsem celý mokrý, ale jeli jsme dál. Posléze v jednom obtížném úseku leškovi vypadlo pádlo z ruky. Rychle jsem mu podal reservní, ale to mu nějak vypadlo taky.  Co ted’? Lod’ bez kormidla. Proud nás na štěstí zahnal ke břehu a já se chytil roští. Lešek vyskočil a pádil za pádly. Pralesem přes padlé stromy, balvany, kapradí a křoví se to moc dobře nepádí. Naštěstí se jedno pádlo zaseklo v peřejích a druhé o kousek dál zústalo v tišince. A tak jsem kamoe koníčkoval k Leškovi pár set metrů sám. Načež jsme zas chvíli jeli a chvíli brodili. Pak se mi podařilo nějak spadnout do vody podruhé. Protože bylo krásně a svítilo sluníčko, nepovažoval jsem za nutné se převléci do suchého oblečení. Počítal jsem s tím, že to na mně rychle uschne, nebo že stejně brzy zas spadnu do vody. Jenže pak přišly mráčky a začal pofukovat vítr a často jsme jeli v hlubokém stínu. Začal jsem pozvolna silně prochládat, aniž bych si to byl uvědomil. A pak nějak se na mne Lešek začal rozčilovat, protože jsem nedbal jeho pokynú, kam lod’ pádlovat. Když jsme se pak poměrně blbě zapíchli v jedněch peřejích, začal jsem se nějak bát že zase spadnu do vody a bude se mnou konec.  Naštěstí jsem si něco rychle uvědomil. Symptomy hypothermie, hloubkového prochlazení těla, zejmébna trupu. Jak často jsem to popisoval studentům v kursech první pomoci – ztráta koordinace, iracionální chování, pozvolná ztráta vědomí a smrt. Ted’ jsem to poznal na sobě, ztráta koordinace. Lešek velel doleva, já se snažil doprava. Ted’  mi to došlo. Na poslední chvíli. Sdělil jsem nesouvisle skrz zatnuté zuby Leškovi své obavy, dostali jsme se ke břehu a já vyskočil z lodi s jedním pádlem a několika pytli. Jenže to jsme byli v rokli s poměrně příkrými stěnami. Utíkal jsem do kopce a věděl jsem, že běžím svůj možná poslední běh, svůj závod o život. Čtenářům se to asi bude zdát jako přehnaná dramatizace, ale hypothermie skutečně zabíjí a to velice plíživě. Jakmile jsem doběhlna dostatečně plochý a vodorovný plácek, odhodil jsem věci, svlékl se do naha a vlezl do spacáku. A to už doběhli ostatní. Doposud jsem všechny dny rozdělával každý oheň já a  jedinou sirkou a bez papíru. Tentokrát to za mne musel udělat někdo jiný. Lešek postavil stan do kterého jsem se nasunul a brzy mi byl podán horký, sladký čaj a  brzy nato slepičí polévka z prášku a nakonec I večeře. To už mi bylo dobře.

 

Čtvrtek 14. srpna

 

Frank (Lešek a já jsme Frankovi za jeho zády říkali “tělocvikář”) vstal v půl páté ráno a v půl šesté otravoval, že už udělal kafe, abychom vstávali. Z pocitu zodpovědnosti jsem vstal v sedm. V osm Bill a Frank otráveně odjeli. A Leška se mi podařilo ze stanu vylákat v devět. Po zkušenosti z předešlého dne se mi na vodu vůbec nechtělo. Navíc, od včerejška mokré prádlo na šňúře bylo zmrzlé na kost a kaňon byl naplněn nepřívětivou mlhou. Komu by se chtělo. Odpíchli jsme to tedy úderem desáté a oba společníky jsme brzy objevili v jedné zátočině jak rybařili. Tak sakra, nač byl ten spěch ? Projeli jsme pak ještě několik obtížnějších úsekú a pak už jsme jeli po klidné, rychle plynoucí vodě. Do lodi nám míeně teklo dírkou. Po druhé hodině odpoledne jsme dorazili k prvnímu silničnímu mostu na řece, nedaleko soutoku s řekou Nazko. Chtěli jsme sice jet ještě dalších 30 kilometrů řeky, ale tam nás čekala nejtěžší část, s nejvyšším stupněm obtížnosti. Myslím, že ani Frankovi se do toho už nechtělo, natož m,ně. Vytáhli jsme kanoe z vody na břeh. Měli jsme za sebou dvěstě kilometrů na řece v divočině. Nalézali jsme se ovšem asi 50 kilometrů od ranče, kde jsem zaparkoval svůj mikrobus. Naštěstí pro nás tam bylo primitivní tábořiště kde tábořila početná rodina. Nejen, že jsme byli pozváni na kafe, ale hlava rodiny se nabídl, že mne odveze k mému autu. Dal jsem mu za ochotu peníze na benzin, i když je nechtěl přijmout. Na ranči jsem poděkoval a k večeru jsem už byl zpět s partou. Ptal jsem se, zda přenocujeme u řeky, nebo v motelu v městečku Quesnel,  ale Frank s Billem mi chladně sdělili, že jsme řeku sjeli, účel byl splněn a že se jede domů. Ještě dnes. To sice bylo v rozporu s jejich původním návrhem, když jsme výlet plánovali, totiž že poslední noc po večeři v restauraci si dáme sprchu a nocleh v motelu, ale ani Lešek, ani já jsme neměli sílu oponovat. Tak jsme naložili bagáž do auta, lodě na střechu a vyrazili jsme.  Obrazek

Vzali jsme to po štěrkové silnici jižní trasou přes malou indiánskou vesničku Nazko. Po dvou hodinách jsme dorazili do civilizace. Na policejní stanici jsme oznámili svůj návrat a odebrali se do restaurace na večeři. Brnknul jsem domů, že jsem na cestě do Vancouveru. Po jedenadvacáté hodině jsem vyrazil a zatímco ostatní v autě pochrupkávali, jel jsem nocí na jih. První zastávka na kafe a pro benzin byla po 214 km v městečku 100 Mile House.  Další kafe podalších 115 km v Cache Creek. Po dalších 200 km jsem opět napojil auto a zajeli jsme si na pořádnou snídani. Po ní na mne trochu padla únava a tak jsem předal otěže Frankovi. Bohužel. Frank mne svým způsobem jízdy přiváděl k šílenství. Zabil bych ho bez výčitek svědomí. Nebyl schopen na dálnici udržet plynulou, stejnoměrnou rychlost. Neustále přidával a ubíral plyn, takže jsme v autě všichni s sebou klimbali dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Pak jsem ho požádal, aby až se to hodí, sjel na odbočku z dálnice a zastavil někde na čůrání. Což se stalo, Jenže Frank pak nebyl schopen najít cestu na dálnici. Tak kormidlo převzal Bill a po vtložení obou pánů zbytek dořídil Lešek. Po půl desáté ráno jsem byl doma, po celém dni na řece a noci za volantem, a po ujetí asi 810 km jsem byl doma rád. Výlet to byl prima, sice ne žádné velké dobrodružství, jako třeba šplhání na Himalaje, ani to nebyla pohodová jízda po naší krásné české Vltavě v odlehlé divočině pod Vyšším Brodem. Ale vejlet to byl hezkej.

 

 

EPILOG

 

Po letech jsem se dočetl v novinách, že majitel firmy Vandrhoof Flying Servicestragicky zahynul, byl obětí sabotáže letadla. O něco později byla v novinách zpráva, že Ted Williams byl napaden medvědem, byl těžce zraněn, ale přežil. Kamarád Lešek Janda,rybář, lovec a bohém, zemřel na mozkovou mrtvici v roce 1995. Budiž mu země lehká

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pohádka života

(Stáňa, 31. 1. 2009 14:09)

Pomalu 50 let žiju u Sázavy,znám její kouzlo čarovnou moc,když začnou padat stíny do udolí a tajemné zvuky z lesů.Řeka je přívětivá jen dodržuješ a ctíš její zákony,jinak trestá.Je svá a nikdo ji nezkrotí a to je nádherné.Tvé dobrodružstvíje krásné a tak,jak ho napsal život.Děkuji za zážitek z trochu vzdálené přírody.

po přečtení:

(vaanna, 28. 3. 2008 8:10)

Připomíná mi to mé bratry, když jsme jako děti vyráželi za humna. My cérky jsme se chtěly za chvíli vracet domů a oni furt dál a dál objevovat co tam asi bude zajímavého :-) Michale napsal jsi to hezky. A.

Nádherné dobrodružství

(frany73, 30. 1. 2008 19:17)

Závidím trochu to nádherné dobrodružství.Napsané je to tak skvěle, že se mi zdálo, jakoby se mi před očima míhal film ve kterém jsem to všechno viděla. Píšeš hodně poutavě a to vždy čtenáře zaujme. Děkují za krásný zážitek.

krásné ale chvilkama o strach

(mari, 28. 1. 2008 1:27)

Tak jsem konečně dočetla tvé putování a teda krásné,dobrodružné ale i o zdraví,to jsem měla strach,ta koupel a to prochladnutí,to teda nebyla žádná legrace.Príma ,moc hezky se to čte,moc hezky píšeš a k tomu jsem si vybavila ty dobrotky z jedné tvé stránky,tedy ,kromě melouna, ten moc nemusím a je mi fajn,díky kamaráde vodních živlů a nespoutané přírody.

Nadhera Michale

(Lojza Rychtarik, 24. 1. 2008 19:47)

Hrozne mi to pripomina Aljasku, po ktere se my styska. Taky sis to v zivote uzil, co?