Jdi na obsah Jdi na menu
 


bakalářská práce o Fr. Štěpánkovi

František Štěpánek (1872 - 1934)

Kapitola o životě muže, který stál více než deset let v čele města Zlína, starosty Františka Štěpánka

Učitel

František Štěpánek nebyl zlínský rodák, i když ve Zlíně strávil podstatnou část svého života. Narodil se v Luběnicích na Olomoucku v roce 1872, patrně ve skromných poměrech. Hned po maturitě na prostějovské reálce se ucházel o místo v Halenkovicích, kde byl v roce 1889 ustanoven výpomocným podučitelem (to mu bylo teprve sedmnáct let - Štěpánek nechtěl a nemohl čekat, než dosáhne potřebného věku pro vstup na učitelský ústav, neměl na takové čekání peníze). Zkoušky na učitelském ústavu v Brně složil až roku 189l. O rok později přišel do Zlína, kde se usadil na příštích 30 let.

Mezi zlínskými učiteli našel lidi starší generace, kteří se mezi sebou lišili svými politickými názory, a také skupinu svých vrstevníků. V této době zde můžeme mluvit o dvou politických stranách - byli to lidé starého smýšlení, kteří ve Zlíně sympatizovali s klerikální radnic~ a jejich protivníci, kteří byli tehdy bez rozdílu označováni jako pokrokáři. Ve školství se tyto názorové rozdíly promítaly především v diskusích a bojích o volnou školu a o rozluku školy a církve, které byly zatím obecně většinou marné. Pokrokoví učitelé se alespoň v malém snažili uplatňovat zásady volné školy v praxi a přistupovat k vyučování tvořivě. Štěpánek se ve Zlíně setkal s učiteli, kteří určitě ovlivnili jeho postoj ke kantorství i jeho životní názory. Účastnili se různě života ve městě a také ke svému povolání každý přistupoval rozdílně. Z těch nejvýznamnějších to byli Jan Horák, Alois Hradil a Cyril Babička (Štěpánkův budoucí tchán). Nastoupil jako prozatimní podučitel a čekal ho obvyklý služební postup - roku 1894 byl po složení zkoušky učitelské způsobilosti potvrzen jako definitivní podučitel, učil převážně ve vyšších třídách. Za čtyři roky byl ustaven odborným učitelem pro chlapeckou měšťanskou školu, kde zůstal až do svého odchodu ze školy. Učil hlavně měřičství, rýsování a kreslení. Sedm let vedl kroniku dívčí obecné a později i měšťanské školyl - i když na této škole tehdy jen vypomáhal. Jeho styl je věcný, kontrastuje s květnatým slohem zakladatele kroniky Vincence Chlupa. Štěpánek také zachycuje události školní i obecní, oslavy různých výročí v panovnické rodině a činy významných zlínských osobností a nevyhne se ani zmínkám o duchovních a faře. Měl sice rozsáhlé vědomosti, ale chyběla mu učitelská trpělivost. Štěpánek asi nepři lnul ke svému povolání, ke kterému ho přivedly, jak jsem už uvedl, spíše chudé poměry než zájem o toto poslání. Jeho finanční situace nebyla v těchto prvních letech růžová. Několik let po sobě musel žádat obec o příspěvek na byt a otop (v protokolech obecního zastupitelstva je udělení těchto příspěvků doloženo v letech 1893 a 1894 po 20 zl., v roce 1895 25 zl. roku 1897 žádal Štěpánek o příspěvek znovu - zachoval se jeho dopis obecnímu zastupitelstvu, v němž se odrážely hmotné nesnáze, jimž musel podučitel v devadesátých letech 19. století čelit). Obec samozřejmě přispívala více potřebným, mezi nimi vedle Štěpánka i jiným učitelům. Nepodařilo se nalézt záznam o tom, kde Štěpánek v té době bydle~ zprávu o jeho bydlišti máme až k roku 1902, kdy mu ředitel chlapecké měšťanky Jan Horák přepustil svůj obecní byt ve staré škole do podnájmu. Štěpánek byl sečtělý člověk, vlastnil docela velkou knihovnu, z níž své knihy často půjčoval. Co mu chybělo, bylo hudební vzdělání, Stloukal hodnotí, že "zpíval jako havran". Ve Zlíně měl poprvé možnost vyjádřit i své politické názory - postavil se zřetelně po bok svého kolegy a později tchána Cyrila Babičky do pokrokového tábora, do jehož čela se měl brzy dostat. Ve Zlíně se sblížil s muži stejného věku i názorů -s mladými učiteli Rudolfem Šoupalem a Rudolfem Langem a se začínajícími továrníky bratry Baťovými, ke kterým ho patrně přivedl Babička. Výrazem jeho pokrokového smýšlení byl i vstup do zlínského Sokola, jehož byl 26. září 1897 zakládajícím členem. Byl i při zakládání jeho dramatického odboru, a sám si dokonce na Silvestra 1900 zahrál v jednom ochotnickém představení. Jako všude, kde se pohyboval, prosadil se i mezi sokoly. Roku 1903 byl zvolen do výboru Sokola, v letech 1898 a 1905 jeho jednatelem a konečně v letech 1907 - 1908 byl starostou zlínské jednoty. Štěpánek se podílel i na vzdělávací činnosti Sokola, roku 1904 například přednášel o Macharově "Golgatě".Neuzavíral se však jen do malých zlínských poměrů, zajímal se i o dění ve světě. Daleké obzory ho dokonce lákaly do té míry, že si z malého učitelského platu ušetřil na cestu do Paříže, aby zde roku 1900 navštívil světovou výstavu. ln Jen málokterý z jeho kolegů se dostal za hranice země, nebo dokonce monarchie, tato cesta ukazuje na výjimečnou povahu tohoto zlínského učitele, který nebyl předurčen strávit celý svůj život za katedrou maloměstské měšťanky. O zážitcích ze své cesty přednášel 9. ledna 1901 na schůzi učitelského spolku napajedelského okresu. Stejně jako jeho kolega Cyril Babička a jako další učitelé hledal Štěpánek možnost, jak si přilepšit k hubenému příjmu učitele. Ve stopách Babičkových našel zaměstnání v Baťově dílně, a to jako účetnÍ. Oba, Babička i Štěpánek, viděli pravděpodobně v začínajícím podniku naději pro hospodářský vzrůst Zlína, jehož obyvatelé se zatím živili řemeslem a přilepšovali si obděláváním kamenitých polí v okolí. Tato činnost mu zabírala stále více sil, a protože nelpěl nijak pevně na svém učitelském povolání, bylo jen otázkou času, kdy opustí školu a bude se věnovat pouze práci v rozrůstajícím se Baťově podniku. Stalo se to podle zápisu ve školní kronice 30. září 1904. Přece jen asi váhal opustit sice špatně placené, ale přesto jisté místo učitele, ve prospěch nejistého podnikání.

Prokurista u Bat'ů

Tomáš Baťa byl sice zlínský rodák, ale potom, co v dětství odešel s rodinou do Uherského Hradiště, kde jeho otec doufal najít lepší podmínky pro svou ševcovskou dílnu, vrátil se Tomáš se svými sourozenci Annou a Antonínem roku 1894 do Zlína znovu začít (takjako tady začínal před dvěma roky i Štěpánek). Tomáš si musel hledat nové přátele, znovu se zařadit do zlínské společnosti. V této době se nejraději stýkal a přátelil s mladým Štěpánkem, který mu otevíral nové obzory, poskytoval TomášoVÍ, který si předtím nikdy moc na knížky nepotrpěl, literaturu. Není tedy divu, že Štěpánek brzy začal pomáhat Tomášovi ve vedení účetnictví, v němž se Baťové na začátku vůbec nevyznali (Štěpánek jim poprvé spočítal, jaká mají vůbec aktiva a pasiva - jaká je jejich celková obchodní bilance). Štěpánek převzal vedení účetnictví, obchodních knih a vůbec vyřizování korespondence. Jeho práce byla pro Baťu neocenitelná. Štěpánkovo postavení v Baťově podniku nabývalo postupně na důležitosti. Byl prodavačem, nákupčím, stal se Baťovým nejbližším spolupracovníkem - prokuristou firmy a Baťovým tichým společníkem. Často dohlížel i na práci v dílně a snažil se zde ve smyslu svého pragmatického ducha zavést pracovní disciplínu, řád, aby bylo možné dosahovat lepších pracovních výsledků. Především se zasazovalo to, aby dělníci využívali pracovní dobu plně ke své činnosti - zřídil jednotné pauzy na jídlo, aby jeden dělník nezdržoval svými přestávkami na svačinu celou dílnu, zakázai kouření v dílně a také vycházení z dílny , v pracovm době.

Význam Štěpánkova postavení se nejzřetelněji ukázal v době Baťova pobytu v Americe v první polovině roku 1905. Řídil tehdy výrobu za pomoci spolumajitele firmy Antonína Bati (zde se ukazuje nestrannost a nezaujatost Tomáše Bati, kterou i později chválili jeho spolupracovníci a dělníci: svěřil podnik do péče schopnějšího Štěpánka, i když Antonín byl jeho bratr). A řídil ji svědomitě, ukázal Baťovi, že je dobrým a zkušeným správcem. V té době si jistě i sám pro sebe ověřil, že by byl schopen řídit podnik úplně samostatně, řídit svůj vlastní podnik.

Zajímavým dokumentem o Baťově cestě a o poměrech v továrně v době jeho nepřítomnosti jsou jeho dopisy z Ameriky do Zlína z února až května 1905, adresované pravděpodobně bratru Antonínovi a Františku Štěpánkovi. Zachovalo se osm dopisů, ale podle zmínek v nich jich napsal zřejmě daleko víc. Ze Zlína mu odpovídali kromě jeho bratra Antonína i Štěpánek a Baťova tehdejší přítelkyně Marie Babičková, tyto dopisy však nejsou k dispozici. Všimněme si v těchto dopisech hlavně vztahu Bati ke Štěpánkovi. Jejich hlavním tématem byla samozřejmě starost o dění doma, Tomáš Baťa stále naléhal na to, aby mu jeho blízcí posílali více zpráv z domova. Zajímal se i o rodinné poměry Štěpánkovy (v nedatovaném dopisu adresovaném Štěpánkovi mluví o jeho ženě "Drahušce"). Ale přes tyto osobní poznámky tvoří jádro korespondence mezi Baťou a Štěpánkem přece jen dění v závodě, který Štěpánek dočasně řídil. Oba muži si yměňovali své návrhy na změny v továrně, na nákup nových strojů, přes Atlantik tehdy putovaly nákresy plánovaných přístaveb, pro které měl Štěpánek zajistit materiál (cihly a dřevo). Baťa kladl Štěpánkovi na srdce, aby dohlédl na jeho bratra ("Nezapomínej na Tonka. On mé odcestování vítal, protože by rád rozvinul a ukázal své síly a schopnosti, a to mu může velice být nebezpečné.,,)Všude nacházíme doklady toho, jak osobní a blízký byl vztah Štěpánka k oběma bratrům. 22. února 1905 psal Tomáš Antonínovi: ,,Povídáš, že mi píšeš málo. No co bych já teprve měl říkat? Ale ono už je to takové mezi námi. Štěpánek je znalcem našich myšlenek a ten je mezi námi vyměňuje. Jemu také píšu, jak se mám a co dělám, ale také jenom pokud možno." Ale již v této době najdeme zmínky o tématu, který se měl později stát jedním z důvodů rozchodu obou přátel - Štěpánkovu politickou aktivitu, jíž Baťa vůbec nechtěl rozumět a nesouhlasil s ní: "V obchodě máte samo moření a venku místo abyste se pobavili, jenom se s lidmi bijete.,,Štěpánek sám patrně také uvažovalo cestě za oceán, Baťa mu totiž v květnu 1905 psal o plánech do budoucnosti s rozšiřováním závodu: "Z Tvé Ameriky by tedy mohlo sejít. Arci nemyslím na vždy. Až se do Svého vžijeŠ, najdeš tady ještě všelicos, co jsem já neodborník neviděl. ,, Cestu do Ameriky Štěpánek už opravdu nepodnikl, i když ho ve Zlíně zdržely také jiné záležitosti než jen Baťova továrna.

Po příjezdu z Ameriky prosazoval Tomáš Baťa stavbu velké jednopatrové továrny podle amerických plánů. Tehdy se názorově střetl se Štěpánkem, který upozorňoval na značné finanční náklady nejen budovy samé, ale hlavně jejího strojního vybavení. Navrhoval stavbu menšího přízemního objektu, k němuž by se časem mohly přistavět další (při nízké ceně pozemků ve Zlíně by se to prý vyplatilo víc, než stavět jednopatrovou budovu). Tento spor ukazuje na rozdílné názory obou mužů na budoucí rozvoj závodu, prohloubený Baťovými novými americkými zkušenostmi. A protože šlo o střet dvou silných osobností s vyhraněnými názory a s jasnými představami o budoucnosti, byl konečný rozkol již na obzoru. Jejich rozpory však pramenily převážně z jiné oblasti - ze Štěpánkovy aktivity na politické scéně Zlína, z jeho snahy uplatnit se v životě veřejném a v různých spolcích, stejnou měrou jako v závodě. Tomáš Baťa se však na rozdíl od Štěpánka vždy věnoval pouze svému podniku, neuznával za důležité angažovat se do boje proti klerikální radnici, i když byl pokrokového smýšlení (což prokázal podporou T. G. Masaryka při jeho poslanecké kandidatuře). Podle jeho názoru potřeboval závod celé lidi a tuto jeho podmínku Štěpánek nemohl nadále splňovat. To se v plné míře ukázalo na jaře roku 1907, kdy Štěpánek nasadil všechny své síly při agitaci pro Masarykovu kandidaturu a kdy se stával opravdovým politikem. V této souvislosti je třeba připomenout i Baťovu nechuť dělit se o vedení podniku - a Štěpánek si v jeho závodě vybudoval silnou pozici, takže jeho názory nabyly na důležitosti. Baťa nebyl ochoten dělit se ani s bratrem Antonínem, a bylo jen štěstím sourozenců, že Antonín neměl takové ambice, aby vedly k nějakým sporům, ale podrobil se vedení svého mladšího bratra. Svou roli při rozchodu jistě sehrála i Štěpánkova touha osamostatnit se, uplatnit se sám za sebe, která je u takových osobností pochopitelná. Při ukončení tak dlouhého pracovního a přátelského vztahu (Štěpánek u Bati pracoval více než deset let) dochází často i k nepříjemným událostem, které natrvalo ovlivní příští vztahy. Negativně přispěl k celé záležitosti i rozchod Tomáše Bati se Štěpánkovou švagrovou Marií Babičkovou, která rovněž pracovala u Bati a odešla z firmy se Štěpánkem. Jejich odchod provázela soudní pře o finanční vyrovnání - Baťa byl nucen zaplatit Štěpánkovi dosti vysokou sumu 125 000,- K a Marii 30 000,- K. Z bývalých přátel se stali protivníci v osobním i veřejném životě a brzy i konkurenti v podnikání.

A nejen to - po jejich rozchodu se rozdělilo i město, protože šlo o jeho velmi významné občany. Většina inteligence šla za Štěpánkem, k němu do továrny přešli i někteří Baťovi dělníci. Štěpánek uveřejnil 12. srpna 1907 ve Valašských novinách dopis s poděkováním a na rozloučenou se všemi bývalými spolupracovníky - od majitelů firmy přes úředníky až po všechny dělníky, kteří tam za doby jeho působení pracovali. 186 Shodou okolností mu byl tentýž den vydán domovský list, kde bylo ještě uvedeno jako zaměstnání tovární úředník. Brzy nato však definitivně Baťovu firmu opustil, aby si založil vlastní továrnu na výrobu obuvi.

Továrník

Štěpánek byl v počátcích učitelem Tomáše Bati, hlavně v obchodnických počtech, sám od Bati zase získal kus podnikatelského ducha. Více než deset let spolupráce s nadaným podnikatelem Tomášem Baťou muselo Františka Štěpánka samozřejmě ovlivnit. Proto se nejde vyhnout častému srovnávání s Baťovým závodem. Štěpánek se však nikdy nevěnoval továrně tak plně jako Baťa, vždy měl na prvním místě svůj starostenský úřad a později oslanecký mandát a nakonec na to jeho podnik měl doplatit. Podle svědectví Eduarda Maloty se Štěpánek chtěl stát českým velkoobchodníkem obuví (Češi se v tomto oboru v Rakousko-Uhersku zatím neuplatnili - obchodníci obuví byli jen ve Vídni, Budapešti, Krakově a jinde v monarchii), nenašel však tak velkého dodavatele - proto se rozhodl zřídit si vlastní výrobu. Roku 1907 mu byla udělena koncese k tovární výrobě obuvi.

V živnostenském rejstříku si František Štěpánek, který tehdy ještě bydlel v domě čp. 318, nechal tovární výrobu obuvi zaregistrovat 13. září 1907, tedy za měsíc od svého rozloučení se zaměstnanci firmy Baťa ve Valašských novinách. Začal své podnikání tím, že převzal družstevní výrobu "na Poláškovém" na ulici Zarámí. Tu založili již dříve dělníci z Baťovy továrny, kteří byli nespokojeni s poměry v závodě, a proto od Bati odešli. Štěpánek se však záhy osamostatni1. Na tomto místě je třeba připomenout, že roku 1907 vypukla u Bati velká stávka - dělníkům se nelíbily novoty, které Baťa do výroby zaváděl podle svých amerických zkušeností (podíly na zisku a ztrátách, větší odpovědnost dělníků za odváděnou práci atd.). Došlo k roztržce mezi majitelem podniku a sociálně demokratickou organizací dělníků v jeho závodě. Protože si Baťa od ní nechtěl nechat diktovat, koho zaměstnat a koho propustit, nechtěl přistoupit na žádný kompromis, odešlo nakonec z firmy skoro 90% osazenstva a organizace vyhlásila bojkot Baťovy továrny - žádný z organizovaných dělníků se zde neměl ucházet o práci. Většina z nich našla uplatnění právě u Štěpánka, který se netajil svými pokrokovými názory a členy sociální demokracie mezi svými zaměstnanci nepronásledoval a který tak získal zkušené zaměstnance (Baťa, pokud nechtěl zaměstnávat organizované dělníky, musel najímat nezaučené pracovní síly z okolních vesnic).

V červenci 1909 podal Štěpánek zlínskému stavebnímu úřadu žádost o povolení stavby továrních budov na pozemku na předměstí sv. Antonínka (této části Zlína se také říkalo Cigánov) na pravém břehu Dřevnice. Povolení dostal a už v srpnu referoval v obecním zastupitelstvu o postupu stavebních prací ve své nové továrně. Byla to přízemní budova o půdorysu 15 x 8 metrů, za ní stála ještě dílna. V hlavní budově byly tři místnosti pro kanceláře a v podkroví sklad hotové obuvi. Roku 1910 zde začal stavět tovární objekty. O dělníky neměl Štěpánek ani teď shodou okolností nouzi. Na podzim téhož roku totiž vyhořela továrna na předměstí sv. Antonínka a její majitel Lehr již výrobu neobnovil, ale staveniště a zbytky ohořelých budov prodal. Dělníci od něj většinou přešli do nově založené továrny Štěpánkovy. Před světovou válkou koupil Štěpánek od barona Haupta ještě dům na náměstí, kde se říkalo na Pagáčově (někdejší zájezdní hostinec "U Anděla", jedno z kulturních center Zlína - býval zde malý sál, kde se hrávalo divadlo a pořádaly bály). Štěpánek zde zřídil sklady a dílny, kde se v době války vysekávala kůže na vojenská bagančata - ta se pak odvážela do továrny na Cigánově. Zřízením tak rozsáhlé výroby obuvi se stal tedy Baťovým konkurentem a měl pro to všechny předpoklady - Malota ho líčí jako rvavého, průbojného muže.

Starosta a továrník Štěpánek již nemohl bydlet skromně ve městě, jako bydlel učitel a prokurista Štěpánek (v seznamu voličů pro volby do zemského sněmu roku 1906 byl zapsán jako tovární úředník, bytem v čp. 16). Zakoupil tedy roku 1906 velmi výhodně položenou vilu (na Cigánově, naproti své továrny) od zlínského stavitele Josefa Winklera, postavenou někdy kolem roku 1904. Firma Štěpánek jako jiné zlínské továrny vyráběla hlavně plátěnou obuv, narozdíl odBati zde ale měli dvě sezóny - letní a zimní. Mělo to své výhody i nevýhody. Závod měl sice přísun peněz po celý rok (Baťa vyráběl v zimě na sklad), bylo však nutno na každou sezónu přestavovat stroje a přeučovat dělníky. Z toho patrně vyplývala i menší výkonnost Štěpánkovy továrny: kolem roku 1912 se zde vyrábělo asi 200 tuctů bot (tj. 2400 párů), zatímco u Bati až 300 tuctů (3600 párů) denně. V jiných případech však firma Štěpánek přebírala často od Bati podněty, zkušenosti, například v práci obchodních cestujících. ~Malota jako příklad uvádí, že hned potom, co začal Baťa pronikat na německé trhy, navázal styky s Německem i Štěpánek.

Štěpánkova továrna se mezi ostatními zlínskými většími výrobci obuvi zařadila na druhé místo za Baťu. Bylo samozřejmě v zájmu těchto závodů snažit se o rozvoj města, pozvednout je i jeho obyvatelstvo na vyšší úroveň, čímž se rozšiřovaly i možnosti rozvoje a odbytu daných firem. Obě (později i s třetí největší továrnou Ludvíka Zapletala) se angažovaly pro město, přispívaly na nejrůznější dobročinné akce, finančně podporovaly obecní stavby a jiné záležitosti. Ve školní kronice najdeme například každoročně zprávu o daru firem Baťa a Štěpánek pro školní děti - šlo vždy o několik párů obuvi, Štěpánek od 5 do 30 párů (Baťa vždy o několik desítek více).

Firma František Štěpánek se v předválečném období úspěšně rozvíjela, ale největšího rozmachu se dočkala paradoxně v době, kdy lidé zažívali největší strádání - v době první světové války. Zásluhu na tom měl především Tomáš Baťa. Hned po vyhlášení války se začal u vlády ucházet o zakázky na válečnou obuv. Po složitých jednáních je obdržel, protože však velikost státní objednávky přesahovala v dané chvíli výrobní možnosti jeho vlastního závodu jednalo se o 50 000 párů bot), rozhodl se podělit o zakázky s jinými zlínskými podniky - oslovil tyto výrobce: Fr. Štěpánek, bří Kuchařové, Antonín Červinka, Ludvík Zapletal. Baťa navThl také založit zlínské dodávkové konsorcium, které skutečně firmy Baťa, Štěpánek a Zapletal vytvořily. Po první dodávce se ale rozpadlo a dále dodávaly tyto podniky vojenské boty samostatně.

Vojenské zakázky umožnily velké rozšíření Štěpánkova podniku. Hlavně se to projevilo ve zvýšení stavu dělníků. Firma byla za války prohlášena za státem chráněný podnik a tento stav trval až do září 1921. Jeho dělníci byli zproštěni vojenské služby a nemuseli narukovat. Zvětšení objemu výroby neslo s sebou i problémy - brzy se například projevil nedostatek usní. Nejjednodušším řešením této situace bylo v této době složitých dodavatelských možností zřídit vlastní koželužnu - firma Štěpánek tedy najala Hřebíčkovu koželužnu v Malenovicích. Štěpánkova továrna prosperovala natolik, že roku 1915 koupil v Hostivaři továrnu na rakve, kterou přebudoval pro výrobu obuvi. Jeho zisky byly v době války patrně tak vysoké, že si mohl dovolit zakoupit na počátku roku 1918 palác Hvězda na Václavském náměstí v Praze za 2 900 000,- K, který se stal sídlem pražské filiálky firmy. Brzy nato investoval i do koupě několika činžovních domů a zámku na Štěpáně u Obříství na Mělnicku.

Štěpánek odešel ze Zlína do Prahy O dva roky později odkoupila továrnu ve Zlíně firma Baťa, od výroby obuvi se zde pak přešlo jen k výrobě a úpravě kůží pro obuvnické zpracování. V prosinci 1934 byly objekty továrny zbourány a dnes je na jejich místě fotbalový stadion zlínského klubu.

Starosta

O tom, že se Štěpánek jednoznačně zařadil mezi pokrokově smýšlející zlínské občany hned po svém příchodu do Zlína, jsem hovořil v podkapitole zabývající se jeho působením ve škole. Po přelomu století vedl Štěpánek zlínskou pokrokovou stranu, která občas spolupracovala i se zdejší sociálně demokratickou organizací. O zlínském zastupitelstvu v těchto letech jsem už podal podrobnější výklad, zde se zaměřím přímo na osobní příspěvky Františka Štěpánka k tehdejšímu politickému boji. Pokrokové zlínské skupiny se poprvé proti staré radnici sjednotily v roce 1904, kdy došlo ke zveřejnění skandálu údajného zneužívání mladých dívek Janem Papouškem, ředitelem dívčí měšťanské školy a chráněncem Josefa Limanovského, vlivného zlínského obecního tajemníka. Ten oddaloval vyšetření i Cyril Babička a Tomáš Baťa. V souvislosti s touto aférou se František Štěpánek dopustil urážky starosty Batie a Limanovského (obvinil je z neschopnosti, přičemž použil slov "darebáci" apod.) a byl za to odsouzen k pokutě pro urážku na cti.

Spor mezi pokrokáři a klerikály nabýval na intenzitě. Nechyběly pamflety, letáky, celá záležitost se dokonce dostala na stránky tisku. ° situaci ve Zlíně v roce 1904 informoval sociálně demokratický týdeník Hlas lidu (případ ředitele Papouška). Ve Valašských novinách, které vycházely ve Valašském Meziříčí a byly určeny pro celé Valašsko, se v červnu a červenci 1907 objevila série článků "Obrázky ze zlínské samosprávy", které ostře kritizovaly zlínskou radnici, neschopnost zdejšího starosty a všemocného tajemníka Limanovského. V úvodníku k těmto článkům se píše, že se poměry na zlínské radnici staly nesnesitelnými. Dříve se zlořády na radnici tutlaly, nyní se ale objevuje čím dál víc lidí, kteří toto zlo chtějí ze Zlína vypudit. Na důvěrné schůzi pokrokářů 2. června 1907 se prý přes sto lidí přihlásilo k boji proti radnici.

Nejvýznamněj šÍm obdobím Štěpánkovy politické aktivity před rokem 1908 byla jeho práce pro kandidaturu Tomáše G. Masaryka. Štěpánek byl znám svými názory nejen ve Zlíně, ale v celé valašské oblasti. Vždyť jak jinak si vysvětlit slova z korespondence dvou Masarykových přívrženců - redaktora Krapky z Prostějova a dr. Kraicze z Valašského Meziříčí - při hodnocení Masarykových šancí na zvolení Krapka psal Kraiczovi: "na Vizovicku by pro Masaryka působil jistě i pan Štěpánek ze Zlína, který má nepopiratelný vliv". Sociální demokrat Krapka často organizoval ve Zlíně přednášky (pro Sokol a dělnickou organizaci) a zdejší poměry dobře zna1. Štěpánek věnoval Masarykově kandidatuře všechen svůj volný čas. A nejen to - podporoval jeho kandidaturu i finančně: hradil ze svého výdaje zlínské organizace a ještě posílal nemalé částky na volební fond do Valašského Meziříčí. Během Masarykových návštěv se s ním Štěpánek sblížil i osobně - Masaryk se svými dcerami byl po Macharově přednášce ve Zlíně hostem ve Štěpánkově vile. Masaryk nevystoupil na Macharově přednášce, chtěl si jen u Štěpánků promluvit s přáteli. O Masarykově kandidatuře mluvím podrobněji v samostatné kapitole (viz výše), na tomto místě jen připomenu, že postoupil do druhého kola s kandidátem živnostníků Povondrou a zvítězil. Jeho přesvědčivé vítězství ve Zlíně ukázalo, že dny starého zastupitelstva byly sečteny. Ale obratným využitím všech možných úředních cest se představitelům radnice podařilo zdržet vypsání obecních voleb ještě o více než rok.

Sdružení pokrokových lidí ve Zlíně se proto obávalo toho, že budou Masarykovi přívrženci ze strany radnice pronásledováni. Sdružení proto ve Valašských novinách inzerovalo bezplatnou právní poradu pro záležitosti soukromé, hospodářské i jiné. Právní poradu mohli občané získat v neděli a svátek v rolnicko-živnostenské záložně, ve všední dny u Františka Štěpánka v továrně. Zřízení této poradny bylo pro Štěpánka výbornou příležitostí ukázat občanům, že se nemíní jen utápět v žabomyších válkách se starým zastupitelstvem, ale že chce pozitivně pracovat pro lidi a pro jejich prospěch. Byl to tedy současně i výborný předvolební tah.

Díky přímé intervenci poslance Masaryka se obecní volby konečně uskutečnily ve dnech ll. a 18. září 1908, pokroková strana v nich jednoznačně zvítězila. 6. října se potom konaly volby obecního představenstva - starostou se stal František Štěpánek. Následující období (asi dvou let) bylo vyplněno neustálými tahanicemi, soudními přemi, stížnostmi - to obecní tajemník Limanovský s bývalým starostou Batiou nebyli ochotni předat moc novému zastupitelstvu. Obecní výbor je neustále upomínal, aby v pořádku předali především finanční záležitosti.

Štěpánek se brzy zorientoval v tom, co je potřeba udělat pro malé město, kde se lidé dosud živili převážně řemesiem, aie které se v posiedních letech začalo rozrůstat a rozvíjet díky hospodářským změnám - hlavně díky vzniku velkých obuvnických továren. K přednostním úkolům patřila regulace řeky Dřevnice, jejíž rozvodněný tok každoročně ohrožoval majetek a životy obyvatel Zlína. Štěpánek se vrátil ke snahám předchozích představenstev (zde navázal na práci starosty Mikuláše Kašpárka) o zřízení samostatného soudního okresu Zlín, a dokud bylo jeho snažení marné, snažil se alespoň rozšířit počet soudních dnů ve Zlíně, zavedených zde provizorně napajedelským okresním soudem.

Dalším problémem byla malá pošta, jejíž úředníci nestačili vyřizovat vzrůstající objem poštovních zásilek. Bylo také nutno zlepšit telefonické spojení a spojení vlakové na Prahu a Vídeň (zvýšením počtu vlaků, které by zastavovaly v Otrokovicích). Při řešení těchto otázek spolupracoval Štěpánek často s poslancem za město Zlín v říšské radě - s Tomášem G. Masarykem, který se ukázal být výborným zástupcem celého valašského kraje, jemuž mnohými intervencemi účinně vypomohl. Jako dík za jeho činnost pro město Zlín navrhl starosta 25. února 1910 u příležitosti blížících se Masarykových 60. narozenin udělit mu čestné občanství. Tento návrh byl obecním zastupitelstvem jednomyslně přijat. Tentýž den podal Masaryk do Zlína zprávu o zřízení místa třetího poštovního úředníka. O tom, že rozvoj Zlína byl opravdu překotný, svědčí osobní dopis Masarykovi z 3. února 1912, v němž ho Štěpánek žádalo další rozšíření počtu úředníků na zlínské poště a o pomoc při zařizování nové telefonní linky do Olomouce pro lepší spojení s Prahou. I v tomto dopisu se ukazuje Štěpánkova praktická povaha - vypočítává přesně, o kolik korun ročně přijde stát za hovory, neuskutečněné pro přetížení dosavadních linek (8000,- K), zatímco výstavba nové linky přes Dřevohostice do Olomouce by stála pouhé 3000, - K . Regulace Dřevnice nebyla jen záležitostí Zlína, ale všech obcí podřevnické oblasti. Bylo tedy třeba snahy těchto obcí regulaci koordinovat, organizovat deputacek nadřízeným politickým orgánům, kontaktovat poslance, spolupracovat s majitelem zlínského velkostatku baronem Hauptem (který byl v této záležitosti rovněž účinným přím1uvcem). Hlavní osobou ve všech těchto jednáních se brzy stal nový zlínský starosta. První velkou deputaci zorganizoval na podzim roku 1910 - svolal 6. října představitele zainteresovaných obcí, barona Haupta a všechny poslance za podřevnickou oblast k jednání s komisí zemského výboru v Napajedlích. Za Zlín se tohoto jednání zúčastnili Štěpánek a Tomáš Baťa. Jestliže předchozí starosta Batia s poslanci vůbec nejednal o jakýchkoli záležitostech zvelebení města, neostýchal se Štěpánek dokonce příkře poslance napomenout, jestliže se mu zdálo, že nepracují v zájmu Svých voličů. V takovém duchu napsal 22. října 1910 poslanci Očadlíkovi, když reagoval na zprávu zemského výboru týkající se regulace Dřevnice (sepsanou na základě výše uvedeného jednání před komisí výboru), v níž se doporučuje regulovat zatím pouze horní tok Dřevnice po obec Lípu, tedy nikoli její zlínský úsek. Štěpánek píše: "Nevěřím, že by zákon i se zprávou mohl vyjíti z ruky poslance za město Zlín ... Vlk se nažere a koza zůstane celá a Čepkov se bude topit, jak se topil. Práce pro Zlín nelze tu nikde vidět.". Žádá o skutečné prosazení rezoluce navržené 12. října Tomášem Baťou, ve které se upozorňovalo, že "poloha našeho města nutí náš rozmáhající se průmysl stavět na zaplavovaných místech". Poslanec Očadlík nakonec tento návrh podpoři~ a ~ak schválil 26. října moravský zemský sněm rezoluci o regulaci Dřevnice i na jejím středním a dolním toku.

Pokud se podařilo pozvat do Zlína na obhlídku škod způsobených velkou vodou některého významného představitele politické správy jako například v květnu 1911 moravského místodržitele), byl to významný krok k urychlení jednání o regulaci Dřevnice ve složité soustavě rakouské byrokracie. Téhož roku jednalo regulaci na ministerstvu orby osobně starosta Štěpánek, výsledkem jeho snahy bylo dojednání politické pochůzky na duben 1912. Jednání se nesmírně prodlužovalo, takže ještě v listopadu 1913 musel Štěpánek znovu zakročit na ministerstvu orby, aby zaslalo akta o regulaci zemskému výboru se schvalovací doložkou.224 V únoru 1914 pobýval Štěpánek v Brně, kde rovněž intervenoval v záležitostech veřejných prací. Poslal odtud na obec několik dopisů s nejčerstvějšími informacemi. V červnu téhož roku proběhla pochůzka Dřevnice - v protokolu o ní jsou mezi majiteli přiříčních pozemků, které bylo nutno vykoupit, uvedeni i František a Drahomíra Štěpánkovi. Ale konečné schválení projektu regulace řeky

Dřevnice přišlo až těsně před počátkem světového válečného konfliktu, což odsunulo jeho realizaci až do prvních poválečných let. Zároveň s jednáním o regulaci Dřevnice nespouštěl starosta ze zřetele další důležitý počin v rámci snah o srovnání správní a politické důležitosti města s jeho překotným hospodářským rozvojem. Již v poslední třetině 19. století podalo obecní zastupitelstvo několikrát žádost o zřízení okresního soudu ve Zlíně. Podrobněji se zřízením okresního soudu zabývám na jiném místě, zde opět jen několik poznámek k osobní aktivitě Štěpánka, který si pochopitelně nenechal ujít příležitost, ji na kompetentních místech připomenout a podpořit. I v této záležitosti se Štěpánek snažil zapojit do jednání příslušné poslance, největší podíl z ostatních přímluvců na konečném ustavení Zlína jako sídla okresního soudu v roce 1913 měl poslanec Masaryk. Zřízení okresního soudu ztroskotalo už několikrát předtím na tom, že ve ZHně nebyla vhodná, dostatečně reprezentativní budova pro jeho sídlo. I po rozhodnutí z roku 1913 se jednalo dál právě o stavbě nové soudní budovy, která byla podmínkou pro konečnou aktivaci soudu, ale pro zadluženou obecní pokladnu byla příliš velkým výdajem. Když Štěpánek pobýval v listopadu 1913 v Praze, intervenoval na ministerstvu veřejných prací i ohledně přislíbených plánů pro budovu soudu. Další starostovo osobní jednání v této otázce spadá až do poválečné doby, kdy problém s umístěním soudu nadále trvaL Žádost o aktivaci soudu byla obnovena už v lednu 1919. Ministerský rada Heydušek (s nímž se Štěpánek znal z doby Masarykovy

kandidatury na Valašsku) ho ujistil, že "zlínský soud jako vymoženost prezidenta Masaryka bude výjimečně povolen a zřízen.,,225 Ale ani tak významná skutečnost, jakou byl fakt, že bývalý zlínský poslanec se stal československým prezidentem, nemohla přinést městu peníze potřebné na novou soudní budovu. A tak sklidila plody Štěpánkova snažení (a rovněž i snah starosty Mikuláše Kašpárka, který se v otázce zřízení okresního soudu také významně angažoval) až nová radnice pod vedením starosty Františka Nováka a vlastně také další starosta Zlína Tomáš Baťa. Starosta Štěpánek se nikdy neuspokojil s dosaženými cíli, vždy se díval dál a snažil se dosáhnout pro své město stále víc. Už v roce 1910, tedy v době horečných jednání o okresní soud, se Zlín ze Štěpánkovy iniciativy připojil k akci sousedních obcí za zřízení nového okresního hejtmanství. V květnu 1913, po ustavení okresního soudu ve Zlíně, podal starosta žádost ministerstvu vnitra o zřízení nového politického okresu se sídlem ve Zlíně. Svou žádost podpořil těmito argumenty: v době očekávané aktivace soudního okresu Zlín bylo nutno jednat o jeho přidělení k politickému okresu. Nejbližší okresy Uherské Hradiště a Holešov byly již příliš velké a také příliš vzdálené od Zlína, než aby zaručovaly dobrou správu dalšího okresu. Bylo rovněž aktuální odloučit vizovický okres od holešovského hejtmanství, protože Vizovice měly s Holešovem velmi špatné železniční i silniční spojení. Proto by bylo výhodné sloučit Zlín a Vizovice do nového politického okresu se sídlem ve Zlíně, který byl hospodářským centrem této oblasti a ležel na křižovatce lokálních drah - Vizovice - Otrokovice a plánované trati Holešov - Uherské Hradiště. I když se Štěpánkova myšlenka uskutečnila až za dvacet let, to, že se tak stalo na základě podobných argumentů, ukazuje Štěpánkovu politickou prozíravost a schopnost vidět budoucí potřeby stále se rozrůstajícího města. Jen ona plánovaná železnice z Holešova do Uherského Hradiště nebyla bohužel nikdy vybudována.

Od počátku svého působení v úřadě se starosta začal zajímat o možnost zavedení elektrického proudu do města. O výstavbě elektrárny jednal nejdříve (v únoru 1909) s elektrotechnickou továrnou firmy Bartelmus, Donát a spol., která do Zlína vyslala svého technika a zpracovala plány elektrických rozvodů ve městě. Jednání s touto fIrmou později ztroskotalo, objevil se však nový zájemce - elektrárnu nakonec zbudovala fIrma Ericsson (Rakouská elektrická akciová společnost v Brně).

Štěpánek myslel nejen globálně na celé město, ale i na starosti jednotlivých obyvatel, mezi něž patřilo i stálé zvyšování cen potravin. Roku 1910 pronesl například na schůzi obecního zastupitelstva projev proti zdražování potravin, adresovaný poslancům na říšské radě a zemském sněmu a vládním kruhům. Navrhl regulaci dovozu a vývozu dobytka, cel na obilí a dobytek a snížení dopravních nákladů na potraviny. Tato výzva byla

zaslána ministerstvu orby a poslanci Masarykovi. Odezva na ni se však v městských písemnostech nedochovala.

Jako starosta města zastával Štěpánek i řadu dalších funkcí. Byl členem místní a od 1. ledna 1914 okresní školní rady i předsedou školního výboru pokračovací průmyslové školy. Nedlouho po tom, co se stal starostou, byl zvolen i do předsednictva městské spořitelny a také předsedou kostelního konkurenčního výboru. Byl rovněž členem zdravotního výboru. Po výčtu Štěpánkových zásluh o město se nyní podívejme blíže na jeho osobnost.

Jakou si vybudoval v obci pozici? Měl nějaké protivníky nebo kritiky? Jak ho viděli jeho současníci? Jaké měl názory?

O Štěpánkových osobních vlastnostech vypovídají vzpomínky jeho o dvanáct let mladšího kolegy v obuvnickém podnikání, zlínského rodáka a Baťova pozdějšího blízkého spolupracovníka Eduarda Maloty. Štěpánek byl přizpůsobivý, uměl lichotit a volit slova (Malota ho srovnává s Baťou, který byl naopak vždy přímý, i když si často udělal svými slovy nepřátele). Svých úspěchů ve Zlíně dobýval svým řečnickým talentem, uhlazeným chováním a vystupováním, informovaností o poměrech jednotlivců rodin (při procházkách městem zdravil mnoho zlínských občanů, vyptával se na jejich rodiny, přičemž vždy ukázal, že ví, s kým mluví a jaké jsou rodinné poměry dotyčného), účastí na všech veřejných podnicích. Byl neúnavným a stále činným pracovníkem

Když Štěpánek po roce v úřadu dosáhl toho, že se Limanovský pro nemoc vzdal svého definitivního místa obecního tajemníka, vyhlásila obec konkurs na místo městského sekretáře, jak se teď v obecních písemnostech funkce tajemníka nazývala. Starosta sám vybíral na základě písemných přihlášek kandidáty k ústním pohovorům. Jako majitel druhé největší továrny ve městě se nemohl vyhnout situacím, kdy jako starosta mohl rozhodnout ve prospěch svého podniku. Malota v této souvislosti připomíná, že za Štěpánkova úřadování byla vydlážděna nejdříve Dlouhá ulice vedoucí od náměstí k jeho továrně, zato ulice vedoucí k nádraží (a zároveň k objektům Baťovy firmy) zůstala nepovšimnuta.

Toto byl jen malý příklad situací, k nimž muselo zákonitě docházet, uvědomíme - li si, že Štěpánek a Baťa byli dva nejdůležitější muži tehdejšího Zlína a zároveň konkurenti a vzpomeneme - li si, v jaké osobní nepřátelství vyústil odchod Štěpánka z Baťovy firmy v roce 1907. Baťa byl také členem prvního pokrokového zastupitelstva, nebyl zde však moc výraznou osobností. Nezapojoval se do politických sporů, spíše se zabýval praktickými potřebami obyvatel Zlína - hned v lednu 1909 například navrhl zřízení odboru pro veřejné práce, který by se staral hlavně o regulaci Dřevnice, což zastupitelstvo o měsíc později schválilo. Baťa se pak stal jeho členem a účastnil se často jednání o regulaci. Jako příklad konfliktů mezi ním a starostou lze uvést schůzi obecního zastupitelstva 27. prosince 1911, kdy došlo mezi oběma muži ke sporu kvůli reklamačnímu řízení ke sporu kvůli reklamačnímu řízení k vyloženým seznamům voličů. Tento spor měl politické pozadí a zašel tak daleko, že rozčilený Baťa ze schůze odešel.

Jakou pozici si Štěpánek vybudoval za první čtyři roky výkonu funkce, se jasně ukázalo při následujících volbách do obecního zastupitelstva v červenci 1912, v nichž klerikální a živnostenská strana nepostavila ani vlastní kandidáty. Po jasném vítězství pokrokové strany byl Štěpánek opět zvolen starostu. Přijal však svou volbu pouze podmíněně - požadoval za radní své přívržence Langera a Voláka, kteří byli opravdu mezi šest radních zvoleni. Štěpánek si tedy mohl diktovat, kdo bude členem obecního výboru a kteří lidé budou jeho nejbližšími spolupracovníky.

Pro dokreslení Štěpánkových politických názorů je třeba uvést i pokrokové přednášky, na kterých prezentoval své názory o výhodnosti míru mezi říšemi, národy, obcemi i občany. V souvislosti s probíhající balkánskou válkou uspořádal například 24. listopadu 1912 veřejnou schůzi s tématem "Manifestace pro mír". Na této schůzi byla schválena rezoluce, jejíž text se zachoval ve formě konceptu psaného Štěpánkovou rukou na hlavičkovém papíru jeho firmy - byl tedy patrně jejím autorem. Vyzývá v ní vládu k mírovému soužití se sousedními národy, kritizuje její zahraniční a hospodářskou politiku ("jsme beztoho do krajnosti oslabeni") a vyslovuje se proti balkánské válce ("srbská snaha vybudovat přístav v Adrii není proti zájmům říše, když už tam tato má přístav černohorský"). Vláda by se - podle Štěpánka - měla starat spíše o naplnění zákona o rovnosti občanů v praxi, hlavně rovnoprávnosti Čechů s Němci a všech neněmeckých a nemaďarských občanů " ... a zvláště našich kulturně i hospodářsky úplně zanedbaných bratří Slováků ... ".

Ke Štěpánkovým přátelům patřil i básník Josef Svatopluk Machar, který býval před válkou jeho častým hostem. Proto také asi Štěpánek požádal v roce 1914 obecní zastupitelstvo o povolení, aby směl jeho jménem básníkovi gratulovat kjeho padesátým narozeninám. Dostal od něj potom velmi srdečné poděkování, ve kterém důvěrným tykáním prozrazuje skutečně vřely vztah ke Štěpánkovi. Na konci dopisu píše: "Rád vyznávám, že jsem živou reklamou a nadšeným hlasatelem vzorného, demokratického, pokrokového Zlína Vašeho. . .. Líbá tě Tvůj Machar. ,, I když můžeme připustit určitou Macharovu nadsázku, přece jen ukazuje jeho hodnocení, jaký kus práce Štěpánek za těchto šest let vykonal- z bašty klerikálů, o níž se psalo až v krajských novinách, vytvořil město, jež se stalo vzorem pokroku. Vrcholem Štěpánkovy politické kariéry bylo jeho zvolení poslancem moravského

zemského sněmu za venkovskou skupinu Napajedla - Zlín - Vizovice v červnu 1913. Štěpánek kandidoval za lidovo-pokrokovou stranu. I tyto volby se nesly v duchu boje proti klerikálům, podobně jako volby do říšské rady roku 1907. Na Valašsku bylo vítězství pokrokářů opravdu dokonalé: vedle Štěpánka byli zvoleni za všeobecnou kurii sociální demokrat Vlastimil Tusar (pozdější ministerský předseda) a v městské kurii obchodník z Hulína Pastyřík za lidovo-pokrokovou stranu, všichni tři proti klerikálním kandidátům. Po svém zvolení rezignoval Štěpánek na úřad starosty, aby mohl svůj poslanecký mandát plně vykonávat. Obecní zastupitelstvo reagovalo očekávaným způsobem - vyslalo za Štěpánkem deputaci výboru s žádostí, aby rezignaci stáhl. Zastupitelstvo se mělo snažit starostovi přetíženému prací ve svém závodě i prací veřejnou ulehčit v jeho úkolech starosty.240 Štěpánek výboru vyhověl (z úředních dopisů se nedá vyčíst, zda šlo jen o formální rezignaci, nebo zda ji Štěpánek myslel vážně), v příštím období se však zdržoval ve Zlíně méně často, plnil asi své poslanecké povinnosti (ale také si patrně zařizoval novou filiálku své firmy v Praze - Hostivaři). O jeho poslanecké činnosti nejsou bohužel v městských materiálech takřka žádné zprávy. Vše, co Štěpánek dělal pro město, dělal z titulu své funkce starosty a nelze striktně rozlišit, co zařizoval pouze jako poslanec. Během trvání svého mandátu ani neměl mnoho času se prosadit a vykonat závažné činy, protože rok po jeho zvolení začala válka. Vleklý válečný konflikt s sebou přinesl úplně jiné starosti. Štěpánek se musel postarat o chod města. Musel zabezpečit zásobování obyvatel potravinami a základním spotřebním zbožím. Musel připravit město na příchod stovek nových dělníků, které rychlým tempem přibíraly zlínské obuvnické továrny. Zároveň se však v této těžké době dostal často do konfliktu s rakouskými úřady, jejichž perzekuce českých samospráv v době války sílila. Projevila se především v žádosti o odejmutí čestného občanství

T. G. Masarykovi v roce 1916, jíž se Štěpánek bránil a jíž nakonec podlehl, aby uchránil město před problémy.

Shánět potraviny ve válkou vyčerpané zemi bylo čím dál složitější. Patrně se to někdy neobešlo bez porušování zákona. Jedna taková nejasná dodávka přiměla starostu na sklonku války k tomu, že nabídl obecnímu zastupitelstvu svou rezignaci. Byl totiž zabaven jeden vagón sádla, koupený pro město pod cizím jménem v Uhrách. Tento případ se dostal do tisku a byl dokonce soudně vyšetřován. Protože bylo sádlo objednáno pro místní chudé, postavilo se obecní zastupitelstvo zcela za starostu a vyzvalo ho, aby v úřadu setrval. Podle jeho členů se nejednalo o žádný poklesek, naopak hodnotili případ jako záslužný čin ve prospěch města. Po uzavření aprovizačního účtu, vedeného starostou, v červnu 1919 činil jeho čistý zisk necelých 27 000 K, které měly být použity na dobročinné účely. František Štěpánek založil ze svých prostředků v roce 1916 "Fond k podpoře vdov a sirotků po padlých vojínech z obce zlínské". Fond měl po 15 let od uzavření míru vyplácet podpory každoročně podle uznání obecního zastupitelstva. Nejprve pro fond věnoval dar 1983,- K, později ještě dalších 300,- K. Za projev jeho nesouhlasu s válečnými výdaji můžeme považovat to, že na rakouský lodní spolek upsal v té době jen 2,- K.

Starosta musel čelit i všeobecnému mravnímu rozkladu v době války. Množily se krádeže v obecních skladech potravin, ztrácely se potravinové lístky, kvetl černý trh (mezi lidmi ve Zlíně bylo totiž množství peněz, protože výdělky v továrnách byly nadprůměrně vysoké, takže byli ochotni zaplatit za potraviny víc, než určovaly státem regulované ceny). Štěpánek byl v průběhu války informován o činnosti T. G. Masaryka v zahraničí, o legiích i o rakouských prohrách. Tyto zprávy vozil do Zlína Jan Herben ve formě letáků nebo článků o zahraničním odboji. Spolu s učitelem Šoupalem je Štěpánek rozšiřoval mezi ostatní vlastenecky smýšlející Z1íňany.

I přes pronásledování rakouských úřadů podařilo se ve městě dát průchod vyjádření českého vlastenectví a protiválečných nálad. V dubnu 1918 vyzval starosta Štěpánek k mírové manifestaci, která se konala 1. května 1918 a jíž se zúčastnilo na 10 000 lidí ze Zlína a okolí. Obecní tajemník Schindler si o tomto táboru lidu zapsal: ,,0 zdárný průběh manifestace zásluhy největší má starosta města a poslanec pan Fr. Štěpánek, který

dal k ní podnět a celé okolí svolal. ,,

Štěpánek se samozřejmě účastnil i nejdůležitějších událostí po skončení války - oznámil na shromáždění lidu na náměstí proklamaci Národního výboru o zřízení československého státu. Stalo se tak den po vyhlášení Československé republiky, 29. října 1918. Na schůzi obecního výboru o čtrnáct dnů později se starosta přihlásil k samostatnému státu, k ideám rovnosti všech občanů. Na téže schůzi, tedy 12. listopadu

1918, byl František Štěpánek jmenován čestným občanem města jako poděkování za záslužnou práci pro město a za neocenitelné zásluhy o zásobování města v době války. 245 Za zásluhy o zásobování 2/3 dělníků ve Zlíně potravinami a nezbytným spotřebním zbožím se stejné pocty dostalo i Tomáši Baťovi.

V prosinci 1918 pobýval Štěpánek v Praze, odkud organizoval výpravu představitelů valašských měst k uvítání prezidenta osvoboditele a bývalého valašského poslance Tomáše G. Masaryka. Se svým typickým smyslem pro věcnost a praktičnost upozorňoval v dopisech zlínské předáky, že se v Praze očekávají statisícové zástupy z venkova, že zde tedy bude nouze o byty. Uvítání prezidenta v Praze se uskutečnilo 21. prosince 1918.247

V červnu 1919 se ve Zlíně uskutečnily první poválečné obecní volby. Starosta se těsně před volbami rozloučil se členy výboru. Dostalo se mu poděkování za to, že "v dobách nejtěžších řídil obecní záležitosti s nevšední obezřetností, poctivostí a nezištností, takže zlínské občanstvo bylo uchráněno všech pohrom, které války s sebou přináší. 15. června 1919 uspěli ve Zlíně nejlépe sociální demokraté, kteří také určili osobu nového starosty - starostou byl zvolen František Novák (bývalý neúspěšný obchodní cestující u Štěpánkovy firmy a nyní spolumajitel menšího obuvnického závodu ve Zlíně), prvním náměstkem starosty se stal bývalý správce firmy Štěpánek Leopold Batík. O rok později čteme ve školní kronice, že se zlínská pokroková strana rozpadla, někteří její členové vstoupili do strany národně socialistické, jiní zůstali bezpartijní. Bohužel z dochovaných pramenů není jasné, do které z těchto dvou skupin se Štěpánek zařadil, ale je celkem pravděpodobné, že z politického života úplně odešel.

 

Odchod ze Zlína

 

O tom, že Štěpánek po neúspěchu své strany ve volbách dával přednost pobytu

v Praze, svědčí četné dopisy, poslané do Zlína právě z hlavního města. Odstěhoval se sem pravděpodobně i s rodinou, protože je doložen také zdejší pobyt jeho tchána Babičky, dopisy datovanými v Praze a psanými na hlavičkovém papíře pražské firmy jeho zetě.

Ani v Praze ale Štěpánek na Zlín nezapomínal. A obec jeho služeb nadále využívala. Dokonce v době jejich soudního sporu ho obecní zastupitelstvo požádalo o zjištění, jak daleko se dostala záležitost s výstavbou nové nádražní budovy. Štěpánek pomáhal také organizovat deputaci ohledně aktivace okresního soudu ve Zlíně - podílel se tak na dokončení práce, kterou začal ve starostenském úřadu před válkou. Zachoval se telegram a dopis obci z 22. dubna 1921, ve kterých informuje zástupce Zlína, že mají do Prahy přijet v neděli večer, v pondělí jsou očekáváni na ministerstvu spravedlnosti a v úterý u ministra vnitra - podle textu dopisu se zdá, že tyto schůzky dohodl sám Štěpánek.

 Posledním dokladem Štěpánkova styku se Zlínem v písemnostech městského fondu je jeho dopis obci z 9. září 1930, v němž žádá o posky1nutí výpisů ze zasedání obecního zastupitelstva. Byl totiž požádán sokolskou župou Palackého ve Valašském Meziříčí o pomoc při uskutečnění jejího záměru vydat spis "Poslanec prof. Dr. Masaryk a Valašsko". Štěpánka zajímaly především zápisy z doby první světové války, zachycující jednání o udělení a odebrání čestného občanství profesoru Masarykovi

 František Štěpánek zemřel 23. dubna 1934 v Praze v podolském sanatoriu po delší nemoci. Na druhý den vyšel v Lidových novinách nekrolog, shrnující stručně jeho bohatou životní dráhu - z učitelského stupínku až do starostenské kanceláře a zemského sněmu.

Vzpomínka na tohoto činorodého muže, otištěná ve významném deníku, svědčila o tom, že ani po letech význam jeho práce ve Zlíně nevybledl, a stejně tak i o tom, že také v Praze zůstal důležitou osobností, i když ustoupil po válce z politického života a věnoval se pouze vedení svého podniku.